Cueva Ojos de Cristal - Roraima tepui
 
 

(Capítulo para libro Entrañas del Mundo Perdido, Marek Audy)


V životě každého člověka jsou okamžiky, které mohou ovlivnit jeho další směr na mnoho dalších let. Setkání s významnou osobou, vzplanutí láskou,  nečekanou nehodu dokonce i osobní emoce lze snadno rozpoznat, vyhodnotit a přesně definovat. Mnohé epizody se vytratí z naší mysli nebo se z nich stanou jen osobní vzpomínky. Štastná náhoda, nalezení nějaké anomálie nebo jen pozorování živých organizmů může být ale také impulzem pro rozsáhlý vědecký výzkum.

Když biolog Robert Brown v roce v roce 1827 zpozoroval pohyb pilových zrnek ve vodě, nemělo lidstvo o pohybu molekul ani potuchy. Brown nebyl fyzik, přesto zásádně ovlivnil chápání kinetiky částic. Exaktní fyzikální zákony definoval na základě jeho pozorování, až o sto let později Albert Einstein. Z historie tedy víme, že správná interpretace pozorování mohou vést k revolučním výsledkům nebo dokonce změnit další vývoj celého lidstva.

Dnes se říká, že objev nejdelší jeskyně na Roraima tepui byla šťastná náhoda. Co je ale štěstí?  Zvládnutí kritické situace, odvrácení tragédie nebo správné vyhodnocení neobvyklého nálezu a uchopení příležitosti za správný konec?!


Píše se rok 2002. S mojí ženou a čtyřmi přáteli jsme se rozhodli zkrátit evropskou zimu a vyrazit za svými dětskými sny z knihy sira Arthura Conana Doyla "Ztracený svět". Věděli jsme sice, že dinosaury neuvidíme ale touha po poznání unikátního endemického života stolových hor Guayánské vysočiny ve Venezuele nás lákala a pro některé z nás se stala nekončícím dobrodružstvím na řadu následujících let.


Naše informace o Guayánské vysočině nebyly tehdy nijak oslňující. V turistickém průvodci jsme zjistili, že nejlépe je dostupná Roraima tepui. Lze na ni vystoupat po stezce známe již více než 100 let, z doby, kdy ji zde s pomocí domorodců pemonů nechal vysekat 4. února roku 1885 Everard im Thurn.

V domorodé vesničce Paraitepui při zápisu do návštěvní knihy u správce národního parku Canaima se nabízí několik pemonů, že nám pomohou s nesením nákladu a ukážou nejzajímavější místa Roraimy. Vážíme si jejich přátelské nabídky, ale odmítáme. Naše cesta by neměla trvat déle než týden. Všichni jsme zvyklí žít v přírodě a ze zkušeností víme, že jsme schopni odnést proviant i na dvojnásobnou dobu pobytu. 

O dva dny pozdě
ji po výstupu nádherným horským pralesem litujeme tohoto rozhodnutí. Z mlhy a deště se před námi zjevují fantastické skalní útvary. Viditelnost je ale sotva pár desítek metrů. Orientace na tepui bude komplikovaná! Nemáme žádnou dobrou mapu ani GPS přístroj. Jediným přístrojem určujícím pofidérně naši pozici je sportovní buzola. Depresivní náladu vedle špatného počasí ještě umocňuje i vědomí, že jsme na celé hoře sami. Těsně před setměním se nám daří nalézt skalní převis nedaleko výstupové římsy a postavit základní tábor.

Ráno prší. Opouštíme naše stany postavené v hotelu Principal, jak převislou skálu nazývají Pemoni,  a vydáváme se hledat turistické atrakce: Údolí Krystalů, krasový ponor El Foso, Sima del Guácharo nebo hraniční patník s Brazílií - Punto triple.

Bojácně se držíme růžové stezky vydupané v černém pískovci našimi předchůdci.

V jedné z mnoha hlubokých puklin hučí voda. Probouzí se v nás vášeň pro výzkum jeskyní. Podzemní říčka se ozývá sice vyzývavě, ale bez lana se nám nedaří bezpečně slézt na dno propasti.

Jako bychom dali najevo počasí, že se deště a mlhy nebojíme, mraky se náhle trhají. Před námi se objevuje velký skalní amfiteátr . Potok přitékající proti nám ale netvoří jezero, jak bychom čekali. Mizí kdesi mezi změtí balvanu o pár metrů níž pod námi.

Celá situace připomíná ponorné slepé údolí, krasový útvar jak jej známe z učebnic geologie i vápencových oblastí.

Již v další minutě stojíme společně s mým slovenským kamarádem Zoltánem Ághem v černém otvoru, ve kterém mizí potok. Naše oči po chvíli přivykají tmě. Jeskyně pokračuje! Bez světla to ale dál nepůjde.

Vzpomínám na tento první zlomový okamžik. Zolo šátrá v batohu, cosi vytahuje. Ve tváři se mu mihne lišácký výraz. Vítězně třímá dvě bateriové čelovky! Jdeme dál!


Čtyři metry široká chodba je zpočátku porostlá lišejníky. Ve vzdálenosti 15 metrů za vchodem se zelená barva mění na odstíny růžové a oranžové. Speleologickému průzkumu především vápencových jeskyní se oba věnujeme již řadu let. Zde v masivu prastarých křemenných pískovců  ale vstupujeme do jiného světa! Všímáme si odboček a postupujeme obezřetně hlavní chodbou podél aktivního toku po skalním dně. Potok skáče několikametrovým vodopádem do prostorné síně pod námi. Na dně tvoří rudě zbarvené jezero, které nazýváme "Krvavé". Obdivujeme černé stalaktity, členité pizolity i bílé povlaky na stěnách chodeb. Pořizujeme pár dokumentárních fotografií a obracíme se k východu. Na zpáteční cestě nalézáme v pískovcové podlaze atraktivní přírodní útvar, dva erodované hrnce plné ohlazených oblázků čistého křišťálu. Cueva Ojos de Cristal!  Podle této hříčky přírody nazýváme naši novou jeskyni.

Speleologicky "objevit" jeskyni znamená pořídit fotodokumentaci, zaměřit alespoň hlavní chodby a nakreslit mapu. Aby byl objev akreditován je nezbytné tyto výsledky publikovat v odborné literatuře. Nic z toho nejsme schopni udělat. Nepřijeli jsme na speleologickou expedici, chybí nám měřící technika, osvětlovací zařízení i osobní výstroj. Dokonce i naše teoretické znalosti o pískovcových jeskyních jsou nedostatečné.

Víme, že křemenné pískovce roraimského souvrství jsou velmi špatně rozpustné. Byly podobné krasové jevy z pískovcových oblastí světa vůbec popsány v literatuře? Zolo před lety navštívil tehdy největší křemencovou jeskyni světa Gruta do Centenario v Brazílii. Sám ale tvrdí, že se vlastně nejednalo o jeskyni v pravém slova smyslu. Centenario je vlastně soustavou tektonických puklin, kterými se lze spustit až do hloubky 481 m.


Po návratu do Evropy se věnujeme studiu odborné literatury. Zdá se, že horizontálních jeskyní v křemenných pískovcích je popsáno velmi málo.

Počátkem roku 2003 se nám daří přemluvit několik přátel a zorganizovat specializovanou speleologickou expedici na Roraima tepui. Hlavní cíl je pořídit mapu a fotografie cueva Ojos de Cristal.


Konečně 5.1. 2003 zahajujeme naši výpravu ve vesnici San Francisco de Yuruaní.


Seznamujeme se s pemonským horským vůdcem Antonio José Gonzálesem. Ráno se přesouváme do osady Paraitepui. Letos jsme přivezli 250 kg materiálu. Antonio proto dle dohody domluvil čtyři další nosiče z kmene Pemonů.

Naše vaky se speleologickým materiálem a zásobamI na dva týdny indiáni přivázali na speciální krosny. Ve svém jazyce taurepánštině tyto precizně spletené koše z lýka nazývají Akay. Krátce po poledni vyrážíme na téměř 20 km dlouhou pěší cestu přes horkou savanu. Večer táboříme u Río Kukénan a nad námi se zvedá cíl naší cesty Roraima tepui.

Slunce kleslo pod mraky nakumulované nad horskými masivy Roraimy a Kukénanu a posvítilo do jejich impozantních 600 m vysokých neprostupných stěn.

Stejně úchvatný pohled se naskytl zeměměřičské expedici Němce Roberta Hermanna Schonburgka již v roce 1839. V roce 1835 byl vyslán britskou Royal Geographical Society do Britské Guyany, především proto, aby podnikl základní mapovou dokumentaci. S bratrem Richardem proto v letech 1835 až1839 nejdříve pluli po řece Essequibo z dnešního státu Guyana do Brazílie. Objevili suchou savanu Rupununi a po té došli až k Rio Branco.  V závěru své objevné cesty v roce 1839 zakreslili poprvé do map pohoří Pacaraima a také  Roraima tepui.

Krátce po svém návratu je Britské království opět vyslalo, aby přesně vytyčili hranice státu Britské Guyany. Toto měření odpovídá dnešním hranicím států a je známo jako Schomburgkova linie. Venezuela však Schomburgkovo vyměření hranic dodnes neuznala a na svých mapách uvádí spornou oblast jako „Zona de reclamación“.

Další den bude z celé expedice nejtěžší. Čeká nás výstup na vrcholové plató Roraima tepui. Od Río Kukénan je to skoro 1800 m převýšení!  Počasí je opět na naší straně.  Stolová hora i horké slunce jsou ukryty v neproniknutelných mracích. Krátce po poledni vstupujeme do překrásného horského pralesa a naše přehřátá těla zchlazuje hustý tropický dešť.


Zastavujeme u vyvěračky Tuna Deutá. Ještě nevíme jak dlouhý je jeskynní systém Ojos de Cristal, ani kterým směrem jeho chodby odvádí podzemní řeku. Intuice nám ale napovídá, že právě vyvěračka Tuna Deutá  je místem, kde krasová voda navždy opouští podzemí.

Základní tábor stavíme kousek od vchodu do naší jeskyně pod převisem El Hotel Guácharo, který bývá označován pořadovým číslem 6. Od výstupové římsy je totiž nejvzdálenější.

Hned za našimi stany se ve tmě ztrácí další jeskynní chodba. Lukáš Vlček nejmladší člen výpravy se ihned vydává nedočkavě na průzkum. Na jeho návrat nečekáme dlouho, z očí mu vyzařuje nadšení. I tato jeskyně pokračuje dál! Pracovně ji nazýváme Jeskyně v hotelu. Při další návštěvě a zběžném dokumentaci nacházíme ve vzdálenosti 200 m za vchodem vyškrabané iniciály B. A. a pyramidu postavenou z placatých kamenů.

Až o několik let později jsme se dozvěděli, že osobou, která postavila kamenný mužik, byl Pemon Basilio Ayuso a svou dobrodružnou návštěvu podnikl  již v roce 1994! Kdyby tento Pemon svůj nález zdokumentoval a publikoval, stal by se slavným objevitelem Jeskyně Ojos de Cristal, protože již v roce 2004 se podařilo venezuelským speleologům z SVE (Sociedad Venezolana espeleologica) propojit  obě tyto jeskyně ve společný podzemní systém.

To ale předbíhám události. Činnost naší výpravy se v dalších dnech soustředila na zaměření labyrintu chodeb Ojos de Cristal. Ze začátku se zdálo, že jeskyně nekončí. Abychom stihli nakreslit co nejpodrobnější mapu, rozhodli jsme se rozdělit na dvě měřičské skupiny, z nichž každá se vydala do jiné části podzemí. Kompletaci těchto dílčích výsledků měl na starosti můj zkušený kolega ze Slovenska Branislav Šmída. Každý den v jeho zápisníku přibývaly další a další stovky metrů polygonu. Z povrchu jsme navíc nacházeli další a další zajímavé vchody do jeskyní, které by mohly být později připojeny k systému Ojos de Cristal.

Jednou z takových jeskyní byla Cueva Mishel. Její vchod lokalizoval Lukáš v závěru slepého údolíčka podobného tomu, které jsme uviděli před ponorem Ojos de Cristal poprvé v roce 2002.

Zatímco Lukáš s Braněm zaměřovali novou jeskyni Mishel. Naše skupina se vydala prozkoumat obrovský skalní kaňon  Grieta de los Guácharos.

Roraima jakoby se v tomto místě roztrhla. Podle geologů došlo ke vzniku těchto tektonických puklin někdy před 65 miliony lety v době kdy se Země srazila s malou planetkou. Velmi silná seismická vlna tehdy vyzdvihla celý masiv Guayánské vysočiny i se zárodky našich jeskyní. Až po této události pravěké řeky svou erozní činností vymodelovali nádherný reliéf stolových hor. Nejznámějším důkazem o existenci těchto pradávných řek je Cueva Autana popisovaná v jiné kapitole této knihy.

Cestou ke Grieta de los Guácharos zastavujeme u propasti „Sima con Puente“

Již při naší první návštěvě v roce 2002 se kdesi ze stometrové hloubky ozýval hrozivý hukot vody. Pro jeskyňáře je to ale rajská hudba. Přestože puklina se dá sledovat po povrchu až ke Grieta de lo Guácharos. Podléháme vábení neznámého toku a zahajujeme průzkum. První problém nastává s kotvením lana. Křemence mají vlivem atmosferických srážek a slunečního záření na povrchu tenkou velmi pevnou vrstvu. Vyvrtat několik centimetrů dlouhou díru za pomoci kladiva a ručního horolezeckého vrtáku se pro nás stává nadlidským úkolem. Hroty hlavičky expanzivního nýtu, které tak dobře fungují ve vápenci jsou po několika úderech úplně tupé. Lano nakonec uvazujeme za obrovský balvan zaklíněný nad propastí.

V hloubce 70-ti metrů stojíme konečně na dně. Potok není větší než ten co teče v sistema Ojos de Cristal. Několika krátkými vodopády ale přepadá do relativně hlubokých jezírek a vytváří hlučný zvukový efekt. Kreslíme mapu, která připomíná obkreslenou rovnou mačetu. Je tu sice tma, vlastně to ani není jeskyně. Chybí tu strop!


Grieta de los Guácharos je zajímavým a navštěvovaným bodem Roraima tepui. Ve stěnách této obrovské propasti hnízdí býložraví ptáci Guácharos (Steatornis caripensis). Slovo hnízdo není zcela přesné. Guácharos si totiž hnízdo nestaví, samečci sedí společně se samicemi přímo na rovných skalních římsách vyměkčených jen nepatrným množstvím vegetace. Guácharos jsou ptáci  s noční aktivitou, v jeskyních jižní i střední Ameriky se ukrývají jen přes den. V noci pak vylétají hledat potravu. Ptáci se živí plody bohaté na tuk a bílkoviny. Ty však na Roraima tepui nejsou a ptáci létají za potravou až 30 km daleko. Rodiče krmí svá mláďata až třikrát za noc a dokážou je vycpat do nemotorných tučných koulí, prakticky neschopných pohybu. Ve stáří 70 dní váží cca 600 gramů což je o 200 gramů víc než dospělí jedinci.

V minulosti sráželi domorodci tato tlustá mláďata ze skalních stěn dlouhými bambusovými bidly a škvařili z nich tuk, který používali především na svícení.

K orientaci ve tmě guácharos používají echolokační systém. Na rozdíl od netopýrů, kteří vydávají ultrazvuk pro člověka neslyšitelný, klapavý zvuk guácharos o frekvenci 7,4 kHz však můžeme slyšet.

Ve Venezuele je známá zhruba stovka velkých kolonií. Největší je v portálu jeskyně El Samán (5000 jedinců) ve státu Zulia. Kolonii na Roraima tepui odhadujeme na více jak 300 jedinců. Z důvodu nedostatku lan se nám ale sestoupit na dno Griety de los Guácharos nedaří.

V dalších dnech se nám daří propojit sistema Ojos de Crista s cueva Mishel. Délka zaměřených částí tak vzrostla na 2,4km.

V bezprostřední blízkosti naší jeskyně nalézáme další podzemní lokality. Cueva Gilberto jsme nazvali podle podpisu neznámého návštěvníka ve vchodu jeskyně. Západně na ni navazuje Cueva Asfixiadora. Prostory jsou položeny jen nízko pod povrchem a jsou zbytkem kdysi rozsáhlého jeskynního systému. Na několika místech došlo k prolomení stropu na denní světlo. Velká část tohoto kdysi rozsáhlého systému je již oderodována.

V mnoha vchodech do těchto jeskyní nalezneme kapraď rodu Hymenophyllum a několik druhů lišejníků. Při doteku vydává jeden z těchto lišejníků velmi intenzivní dráždivou vůni.

V Cueva Asfixiadora zareagoval Braňův citlivý organizmus na tento agresivní podnět alergickou reakcí a Lukáš ho musel z jeskyně vyvést ven.

Velmi zajímavé jsou ale živé organizmy které jsme nalezli v hloubi Cueva Ojos de Cristal. Na stěnách jsme pozorovali bílé povlaky podobné houbám. Mineralogové později určili, že se jedné o opál. Také černě zbarvené stalaktity, natočené ve směru proudění vzduchu jeskynními chodbami jsou z opálu.

Až o rok později jsme překvapivě zjistili, že tyto sekundární výplně tvoří živé organizmy!

Mnohonásobně větší kolonie opálových stromatolitů nalezl Charles Brewer Carías v jeskyních masivu Chimantá. Jejich detailní popis naleznete v jiné kapitole této knihy. Pro svůj organický původ Charles nazval tuto unikátní "výzdobu" křemencových jeskyní biospeleotémy. Mezinárodní tým vědců se nyní snaží definovat životní procesy těchto jednobuněčných organizmů.


Po deseti dnech zaměřování Ojos de Cristal se naše expedice pomalu blíží k závěru. Na Roraima tepui však zbylo mnoho otazníků. Například rozlehlá oblast skalních labyrintů nedaleko lokality El Foso zůstala neprozkoumaná. El Foso je školní ukázkou krasového ponoru. Charles Brewer Carías  spolu s Julian Steyermark a G.C.K. Dunsterville zkoumali poprvé tuto jeskyni již v roce 1976. Charles později tato místa precizně zdokumentoval a popsal ve své knize vydané v roce 1988.

Také oblast krasového polje známého pod názvem Lago Gladis nebyla zatím dostatečně prozkoumána. Náš přítel Charles Brewer Capriles a Jose Miguel Perez zde zdokumentovali v roce 1990 krátkou ponornou jeskyni Cueva de los Vencejos. Otázka kam jsou odváděny vody z Lago Gladis I. i II., zatím zůstává nezodpovězena.

Poslední den před návratem do civilizace bilancujeme naše výsledky. Během dvou týdnů se nám podařilo zaměřit přes 6 km jeskyní. Většina z nich geneticky souvisí se Sistema Ojos de Cristal. Na mnoha místech však naše mapy končí otazníky.

Tato výzva dalším speleologům byla vyslyšena již další rok. Sociedad Venezolana espeleologica uspořádala do Sistema Ojos de Cristal sérii dalších výprav. Zásadních výsledků venezuelští výzkumníci dosáhli hned při první expedici v roce 2004. Podařilo se jim připojit Cueva El Hotel Guácharo k sistema Ojos de Cristal a zdokumentovat rozsáhlé západní pokračování tohoto jeskynního systému.

Tato západní větev, pro kterou se vžil název Galería de los Pemones, se speleologům z SVE podařilo již následující rok (2005) také spojit se sistema Ojos de Cristal. Celková délka chodeb, včetně přítokových odboček, které doměřila slovenská expedice v roce 2006, je 8,2 km. Nalezli jsme 15 vchodů do systému a je pravděpodobné, že toto číslo není stále konečné. Denivelace mezi nejvyšším vchodem a místem v Galería de los Pemones, kde se ztrácí voda je 85m.

Byl objasněn celý hlavní hydrologický systém od svých hlavních ponorů Cueva Mishel a objevného ponoru Cueva Ojos de Cristal až po vývěrový portál na konci Galería de los Pemones 80 m hluboko pod náhorní plošinou ve stěně Roraima-tepui. Při povodňových přívalech voda z podzemní říčky přepadá tímto východem a padá impozantním vodopádem do horského lesa pod převislou 300m vysokou stěnu Roraima tepui.

Na úpatí stěny, v půdorysné shodě s tímto východem vyvěrá také silný pramen, Pemony nazývaný Tuna Deutá. Naše intuice se po letech změnila v jistotu. Dnes již víme, že je to vývěr naší podzemní řeky. Vertikální spojení mezi Tuna Deutá a Galería de los Pemones nebylo nalezeno. Je ale pravděpodobné, že pro člověka jsou tyto odvodňovací tektonické pukliny neprůlezné.


Objev Sistema Ojos de Cristal vedl k přepsání tabulek nejdelších křemencových jeskyní světa na jejichž předních místech se tato lokalita drží dodnes.


Stránky z roku 2003: http://audy.speleo.cz/Roraima/Ojos

 
Historie objevu jeskyně Krystalové oči (Ojos de Cristal)