Akopán
 
 
Stolová hora Akopán dostala své jméno od indiánů kmene Pemon podle krajinářsky výrazné skalní věže s kulatým kamenem na jejím vrcholu. Tento obrovský skalní blok domorodcům připomíná kámen “ako” používaný na drcení manioku k přípravě chleba kasave. Přípona “pán” v taurepánštině znamená hora.

Akopán je součástí masivu Chimantá.

Summary: 
Akopán – speleological research of a new tepui in Venezuela
Members of the Czech Speleological Society and Slovak Speleological Society studied caves and abysses in the northern part of Akopán table mountain in the Chimantá massif, Venezuela. The longest cave of Cueva Monika was found in an abyss 220 m deep. Subhorizontal corridors locally host a stream and have a total length of 1.2 km. The subterranean river disappears in a low sandy sump. Samples from a layer of white clay were taken from Cueva Blanco-rosa (White-pink Cave).
After having finished the research at Akopán Mountain, geologists and hydrogeologists of the Comenius University in Bratislava were engaged in sampling at the table mountains of Kukénan and Roraima. An algologist J. Kaštovský of the University in České Budějovice was looking for new species of blue-green algae and for data that would explain their migration among the individual table mountains and biotopes in between the mountains.

Seznam všech! expedic na Akopán:
Venezuelská expedice
První vědecky zaměřená expedice byla na Akopán zrealizována počátkem roku 1984. Expedice se vedle popisu endemických rostlin a živočichů věnovala velmi precizně geologii. Na severní části Akopánu vystupují mohutné akumulace vulkanických intruzí (Huber O. 1992). Spolu s intruzemi na nedaleké stolové hoře Amurí se právě tyto intruze staly původcem několika hypotéz, např. i teorie vzniku embriálních odvodňovacích kanálů mohutných jeskynních systémů na nedaleké Churí tepui (Brewer C. Ch. & Audy M. 2010).

Španělská expedice

První speleologická expedice byla realizována španělskými jeskyňáři Grupo Espeleológico Alavés a Unión de Espeleólogos Vascos v únoru 1993. Členové expedice se spustili do několika griet (tektonických trhlin), které označili jako Sima Acopán 1, 2, 3, 4, 5 a prozkoumali mohutné abri na jihu hory (Lz de Ipiña J. M. 1994). Španělé nepředpokládali žádné podzemní subhorizontální odvodnění centrální části Akopánu. Drenáž oblasti popsali prostřednictvím tektonických puklin, a to i přesto, že v žádné ze zkoumaných propastí nenarazili na dně na velkou řeku. Její absenci si vysvětlovali tak, že proudí skrytě pod závaly, sledujíce povrchovou geomorfologii.


Japonská expedice
Japonci doletěli do oblasti východní Chimanty v roce 1995 s cílem prosekat stezku na pláně Akopánu a Amurí. Po precizním několikerém průzkumu terénu z vrtulníku najali Pemony z komunity Yunek a ti během necelých dvou týdnů vybudovali stezku až na soutok Río Yunek tekoucí z Akopánu a Río Sajoco tekoucí ze Sistema Charles Brewer z Churí tepui. Tim se otevřela možnost navštívit nejrozlehlejší náhorní plató masivu Chimantá pěšky. Této skutečnosti však využilo jen několik málo turisticky a botanisticky zaměřených výprav.
Italská expedice
Historicky druhá speleologická expedice na Akopán se odehrála v roce 2008 pod hlavičkou italských jeskyňářů ze skupiny La Venta. Přestože se Italové zaměřili na rozlohou poměrně malý východní výběžek Akopánu, byla výprava velmi úspěšná. Na malé ploše zdokumentovali celkem šest jeskyní. Byla také nalezena nejvýznamnější jeskyně této stolové hory, kterou Italové nazvali podle vchodů do tohoto 2,6 km dlouhého systému třemi názvy: Cueva Akopán, Resurgencia Dal Cin a Sima Eja Podeusu. Druhá významnější jeskyně nese jméno Cueva Maripák a bylo v ní zdokumentováno 682 m chodeb (Mecchia M. et al. 2009).

Česká a Slovenská expedice 2009
Horolezci J. Lautner, T. Sobotka, O. Beneš a J. Šmolen vylezli na Akopán 425 m vysokou diretisimou Sendero de las Indigenas obtížnosti UIAA 7c. Tím stanuli naši první krajané na horní hraně této významné hory Guayánské vysočiny. Tento rok byl slavný nejen pro tyto horolezce ale i pro nás jeskyňáře. Na sousední hoře Churí se nám podařilo objevit významné pokračování Cueva Charles Brewer, jeskyně Kolibřík a Muchimuk. Délka Sistema Charles Brewer se tak prodloužila na 17,8 km.


Česká expedice 2013
Expedici na Akopán jsme začali plánovat již v roce 2004. Hned při prvním letu vrtulníkem ke vchodu tehdy ještě neprozkoumané a nepojmenované Cueva Charles Brewer jsme spatřili několik obrovských vyvěraček ze severní stěny Akopánu. Fotografovali jsme dokonce i velký vstupní portál neznámého vývěru, zkoumaného později Italy a nazvaného Resurgencia Dal Cin.
Během našeho mnohaletého působení na tepuích jsme si po tomto italském objevu naplno uvědomili, že speleologický výzkum nepřístupných stolových hor je absolutně závislý na rekognoskaci terénu ze vzduchu. Před naším prvním výstupem na Akopán jsme si proto najali malou cesnu a přes hodinu se (ne za zrovna stoprocentního počasí) věnovali stereoskopickému snímkování severozápadní části hory. Šestičlenná výprava složená z jeskyňářů a botaniků se pak vydala po stezce vytyčené Japonci. Bohužel druhý den si R. Bouda vážně zranil oko a speleologická část výpravy se musela vrátit. Botanici vedení kurátorem tropických rostlin skleníku Fatamorgana botanické zahrady v Tróji V. Rybkou, pokračovali v cestě. Výsledkem bylo nalezení endemitu Drosera sp., který byl úspěšně kultivován K. Páskem v Ostravě.



Česká a Slovenská expedice 2015
Expedice byla iniciována vědci z Univerzity Komenského v Bratislavě, původně jako výprava na sousední stolovou horu Churí tepui. Vědcům se však nepodařilo vyhradit dostatek finančních prostředků na dopravu vrtulníkem. Byl zvolen náhradní program a po desetiletém plánování se tak konečně podařilo zrealizovat plán výpravy na severní část Akopánu.
Hned v úvodu výpravu poznamenala fatální letecká nehoda. Zkušený pilot a přímý účastník několika našich předchozích výprav do Cueva Charles Brewer – O. Colson se při transportu členů a expedičního materiálu zřítil se svým letadlem krátce po startu z indiánské vesničky Yunek. Přes naši okamžitou první pomoc vážným zraněním zakrátko podlehl.
V Yuneku jsme najali 12 pemonských nosičů a během tří dnů jsme pěšky dorazili do základního tábora na vrcholovém plató Akopánu.


Oblast vytipovaná k průzkumu zahrnovala dva aktivní ponory povrchových řek a několik propastí. Domnívali jsme se, že přesun k těmto lokalitám bude snadný. Opak byl však pravdou. Přístupové hřebeny byly ve skutečnosti členitá skalní města plná věží a hlubokých kaňonů hustě zarostlých vegetací. Přesto se nám během 10-ti dnů podařilo dosáhnout většiny vytyčených pozic.
Hned druhý den objevujeme v uzavřené 80 m hluboké propasti poměrně rozsáhlou jeskyni Cueva Monika. Ze dna propasti porostlé džunglí vybíhají dvě jeskyně. Západní sleduje hlavní tektoniku a končí velmi úzkou vertikální puklinou s drobným tokem. 
Ve středu hlavní propasti, pod výrazným suťovým kuželem, objevuje L. Vlček klenbu portálu s patrným průvanem. Chodba klesá stupňovitě desítky metrů hluboko. Asi po 30 hloubkových metrech (100 m od ústí hlavní propasti) míjíme subhorizontální přítokové patro predispozice JV-SZ. Jeho délka je sice několik set metrů, ale my nedočkavě slaňujeme další desítky metrů dolů, kde očekáváme hlavní odvodňovací koridor. Skutečně v hloubce 220 m narážíme na větší řeku o průtoku možná i přes 1 m3 ve 10 – 25 m široké horizontální chodbě. Řeka teč líně pískovými sedimenty mezi měkkými pískovcovými bloky a mizí sifónovitou velmi úzkou puklinou. Jsme zklamaní. Našli jsme docela pořádnou jeskyni, ale marně hledáme mohutný horizont, který jsme si vysnili. 
Znepokojuje nás navíc pěna, která je v poměrně velkých akumulacích nalepená na stěnách téměř 30 m nad hladinou a dnem propasťovité jeskyně. Znamená to, že řeka se při vydatnějších srážkách, o které v listopadu není nouze, vzdouvá v jeskyni do extrémních výšek několika desítek metrů! Sotva vylezeme na světlo, povrchová hlídka nás křikem upozorňuje na blížící se bouřku.
Další dny objevujeme několik menších jeskyní ve skalních městech i v okolí tábora. Se Z. Ághem a R. Boudou se neúspěšně snažíme dostat k ponorům řek. 

O čtyři dny později se rozhodujeme pro průzkum obrovské, téměř kilometr dlouhé tektonické trhliny, kterou před námi zkoumali již Španělé v roce 1993 a nazvali ji Sima Acopán 1. Kde ale optimálně ukotvit lano? Je nám jasné, že dole v džungli se již moc pohybovat nebudeme moci. Obcházíme grietu, ale žádný portál ve stometrové hloubce není vidět. Nakonec využíváme naši oblíbenou virguli. Vyzkoušeli jsme ji již v roce 2012 na Churí tepui s překvapivými výsledky. Ani teď nás nezklamala. V křemencovém krasu na rozdíl od vápenců dává tato pomůcka jednoznačné výsledky. Na několika stech metrech pouze jediná reakce! Přímo nad ní uvazujeme lano a věřte nevěřte přistáváme ve stometrové hloubce přímo ve 20 m širokém portálu jeskyně. Kluci, co nás čekali nahoře, později popsali, že naše výkřiky byly optimistické, jako když se radují malé děti. Z hloubky se navíc temným hukotem ozývala řeka. Naše radost ale netrvala příliš dlouho. Po 70-ti hloubkových metrech marně pátráme v blocích jak najít pokračování. Podzemní toky se tu stékají dva. Od SV přitéká 150 m dlouhou chodbou menší přítok a ze sutě od SZ větší řeka. Podle mohutnosti by to měla být Západní řeka propadající se vodopádem do výrazné dosud neprozkoumané deprese, vzdálené 0,5 km sz. Vylézáme zpět do pralesa na dně Simy Acopán 1. Lukáš se věnuje průzkumu a dokumentaci kaňonovité pukliny v protější stěně Simy, kterou přitéká větší řeka. Marek se pokouší promačetovat pralesem kolem paty severní stěny, jestli nenajde ještě nějaký jiný odtok. Bez úspěchu.


Přestože jeskyně, které jsme našli v Simě Acopán 1, nepřesahovaly délku ani 1 km, dospěli jsme k závěru, že naši španělští předchůdci v této části propasti vůbec nebyli. V jejich popisu ani na jejich mapě Sima Acopán 1 se neobjevuje ani zmínka o existenci našich jeskyní. Uvádějí také hlavní drenáž celé mohutné griety pouze na východní straně. Podle našeho zjištění ale východní stranou odtéká pouze jiná, tzv. Východní řeka (Río Oriente). Na rozdíl od námi zkoumané Západní řeky, která přiteče podzemím, Río Oriente padá ve východní části griety přímo z plata do propasti. Jestli je španělská hydrografie Río Oriente korektní nemůžeme ale objektivně posoudit, protože i my jsme se na dně pohybovali horizontálně pouze v rozmezí prvních stovek metrů od lana a na východní straně dna jsme nebyli.

Poslední velkou výzvou byl obrovský portál viditelný dalekohledem jižně od námi zkoumané oblasti. Cestu k němu ale zamezovalo členité skalní město. L. Vlček nakonec prošel orientačně velmi těžkým terénem a dobyl s K. Hrúzovou ponory Západní řeky. Odtud bylo již velmi jednoduché projít po rozlehlých loukách se stovkami skalních věžiček až k jeskyni. Tento poslední dílčí projekt nám zabral plné dva dny. Bohužel se ve výsledku ukázalo, že jde o Abri popisované již španělskou expedicí (Lz de Ipiña J. M. 1994).
V závěru expedice se především dvojice L. Vlček a K. Hrúzová věnovali ještě dokumentaci menších jeskyní ve skalních městech nedaleko tábora. Zaměřili 7 jeskyní v délkách od 21 do 320 m. Nejdelší zdokumentovaná jeskyně byla nazvaná jako Cueva Blanco-rosa (Bílo-růžová). Byla v ní nalezena  vrstva bílých jílů uvnitř křemenných pískovců. Geologie nastínila genezi jeskyní na hoře Akopán. 
Poslední dramatickou událostí při návratu z hory byly brody dvou extrémně rozvodněných řek Surupan. Horké chvíle jsme zažívali při transportu mikroskopu lanovým traverzem. Specialista na řasy a sinice J. Kaštovský z Českobudějovické univerzity při překonávání jedné z těchto řek spadl do divoké vody a poranil si lehce rameno. 

Expedice na Akopán přinesla zajímavé výsledky. Přestože jsme očekávali podobně velké podzemní systémy, jak je známe z pouhé tři kilometry vzdálené Churí tepui, naše optimistická vize se nepotvrdila. Předpokládáme, že horizontální pískovcové jeskyně se vytváří pouze na specifické geologické vrstvě. K základním vlastnostem této vrstvy patří její nepropustnost (Audy M. & Kalenda P. 2010). Tato specifická vrstva je na Akopánu dobře patrná v nadmořských výškách 1800 až 1900 m n.m. Po oderodovaných velkých jeskyních v této nadmořské výšce zbyly už jen fragmenty sloupků, resp. dnes už jen stovky efektních skalních věží. My jsme se pohybovali v o 200 až 300 m nižších nadmořských výškách. Zde tato specifická vrstva není a nenašli jsme tu proto ani mohutné jeskyně. Je to nesporně zajímavý výsledek, potvrzující naší hypotézu geneze pískovcových jeskyní horského masivu Chimantá.


Literatura:
Huber O. (1992): Chimantá Escudo de Guayana, Venezuela. Oscar Todtmann Editores c.a., Caracas, 343 p.
Brewer C. Ch. & Audy M. (2010): Entrañas del mundo perdido. Caracas, 291 p.
Lz de Ipiña J. M. (1994): Cavidades estudiadas en la expedicion al Macizo Chimantá 1993. Boletin de la Sociedad Venezolana de Espeleología, 28, Caracas, 34-51 p.
Mecchia M. et al. (2009): Esplorazioni speleologiche nelle quarziti del massiccio Chimantá. KUR Magazine, 12
Audy M. & Kalenda P. (2010): Nástin geneze jeskyní silikátového krasu Guyanské vysočny. Speleofórum 29. Sloup 
Převzato ze sborníku Speleofórum 2016

Pro českou část expedice poskytl sponzorsky vynikající stan jeden z nejlepších výrobců stanů na světě Jurek: 

Chimanta.htmlhttp://topas.speleo.cz/publikace/Akopan.pdfhttp://www.jurek.czAkopan_files/Akopan%20situace.pdfhttp://www.jurek.czshapeimage_4_link_0shapeimage_4_link_1shapeimage_4_link_2