zapsal: Marek Audy

účastníci:  Marek Audy, Martin Bartošek, Hanka Belšíková

Historicky první zanoření do sifonu ve vývěru Panice. Záhy se ukázalo, že nejde o sifon a jeskyně Vodena pokračuje třkrát tak dál i pro nepotapěče.

Více v připravovaném průvodci “Pečiny a dupky”

Předběžné objednávky na: audy@speleo.cz

S problémy se nám daří najít rovné místo na přespání. Dostat dřevo na (pořádný) oheň z příkrých strání je skutečný oříšek.

Stany ráno necháváme stát a autem sjíždíme co nejblíž k jeskyni. U posledního baráku si domlouváme parkování na svažitém plácku, kde se dá sotva otočit. Místní si od nás drží distanc, že je u nás prý moc koviďáků. V propracované varně pro jistotu nepřetržitě pálí hektolitry švestkové dezinfekce.

Vyvěračka je asi 2 km proti proudu Panice. Místňáci postavili od minule pěkné mostky, takže se Martin zakrátko již noří do koncového sifonu. Světlo na chvilku mizí pod hladinou za charakteristického zvuku vystupujících bublin. Vzápětí se nečekaně nad hladinou ozve Martinův hlas: “Hej! Není to sifon. Je tady škvíra. To dáš na nádech.” 

Naštěstí tu nemám neoprén. Martina je slyšet ještě hodnou chvíli, jak se sám dře s potapěčskou technikou někam do neznáma. 

Vodenu pećinu zmapovali již před Jugoslávskou válkou (1993) jeskyňáři z Valjeva z klubu nazvaného podle Vladimira Mandiće - jeskyňáře který tragicky zahynul při exploraci na Durmitoru. Ke koncovému polosifonu natáhli polygon v délce pouhých 107 m. Pravděpodobně, stejně jako my, netušili, že jde snadno překonat.

Čekáme s Hankou dlouhé minuty. Ticho, jen voda si cosi brblá pod fousy. Je nám zima, tak vylezeme ven a rozděláme oheň na jedné z pěkných louček. Ještě před pár lety byly zpestřené malebnými kaskádami pěnovců, které končí mechem porostlým vodopádem. Dnes vše zarůstá hustým trnitým houštím. Panica je pěkně nasycená uhličitanem vápenatým, jinak by tu tolik travertinu nebylo. Musí téct podzemím docela dlouho, jistě několik kilometrů.

Občas se jdeme nakouknou k polosifonu. Z nudy vytahuji čtyřtulku, že nakouknem do strání, jestli neuvidíme nějaké díry. Dron se nechce ale zvednou. V hlubokém kaňonu není GPS signál. Nakonec se při nebezpečném poletování nad houštím daří nalézt nějaké satelity a vystoupat nahoru. Jednu díru jsme zkutečně našli, ale později při stereoskopickém pohledu sázíme spíše na to, že jde o slepý mrazový výmol nebo tzv. svahovku. 


Martin se konečně vynořuje. Za polosifonem kráčel dál nezměněným profilem ve stejném směru cca 300 m tentokrát ke skutečnému, 8 m hlubokému a několik desítek metrů dlouhému sifonu. Pokračování za sifonem bylo dosaženo. Pro nedostatek vodící šňůry (vymotáno 40m) se však Martinovi nepodařilo z druhé strany vylézt na souš. Tedy “příště”.


Dlouho do noci pak pomáháme pálit slivovici, cpeme se vynikajícími domácími klobásami a sýrem. Pod palírnou pečeme krumpir - krumple nebo-li brambory. Na strach z covidu bylo zapomenuto. Ráno vyzvedáváme u pohostinných Srbů ještě několik kilo kajmaku a domácího sýra a míříme na exkurzi do přístupné jeskyně Podpečka. 

Soutěska Panice pod vyvěračkou

Potpećka pećina

Vývěrová jeskyně nedaleko Užice je přístupná pro turisty. Vstupní 50 m vysoký portál je jedním z nejvyšších v Srbsku. V jeskyni byly nalezeny neolitické artefakty a keramické střepy. Nedaleká vesnice Kusače je svou keramikou vyhlášená. V okolí lze zakoupit hrnec na tradiční srbský pokrm “Ispod sača”

Polosifon

Sifon

40m hl. 8m

300 m nových 
prostorných chodeb

Malebné západní Srbsko

Specialita “Ispod sača” v hrnci z Kusače v Suchdole